"Ten divoký východ tady pořád ještě někde je," říká Magdalena Součková, partnerka společnosti Ernst and Young, jež se specializuje na řízení rizik.
Pracovala jste řadu let pro mezinárodní
auditorskou firmu Arthur Andersen. Co se vám dnes při vyslovení toho jména vybaví?
Byla jsem tady v Česku u téhle firmy od samého začátku. Pak se stala spousta věcí (společnost Arthur Andersen zanikla poté, co byly odhaleny účetní skandály energetického gigantu Enron - pozn. red.) a mně připadá, že je škoda, že k tomu došlo. Před deseti lety bylo na trhu osm velkých auditorských firem, pak se počet dobrovolně zredukoval na pět a nakonec - nedobrovolně - na čtyři. Myslím, že se dnes všichni z "velké čtyřky" shodnou, že ta poslední redukce byla tragická. Ano, zřejmě někdo ve společnosti Arthur Andersen (AA) udělal chybu, a odneslo to všech 85 tisíc zaměstnanců.
V Česku se AA spojila s Ernst & Young (E & Y). Myslíte, že to pověsti firmy E & Y víc pomohlo, než ublížilo?
Ke spojení obou firem došlo nejen v České republice, ale i v dalších 54 zemích světa. A to je určitě důkazem toho, ze tento proces měl pozitivní efekt pro obě strany. Téměř čtyři roky po této události je zřejmé, že spojeni v České republice bylo velice úspěšné.
Po kauze Enron a některých dalších došlo ke zpřísnění regulace týkající se auditu. Bylo to podle vás namístě? Je dnes tato oblast dobře ošetřena, aby se podobné excesy nemohly opakovat?
Přes všechnu regulaci - Sarbanes-Oxley Act v USA a 8. direktiva v EU - nemyslím, že by už žádné problémy nemohly být. Problém ale nespočívá v tom, že by auditoři odváděli nekvalitní práci; problém je v tom, že se od nich očekává něco, co není splnitelné. Všichni si myslí, že po zavedení regulace musí být všechno, co podepíše auditor, v pořádku. Jenže auditor není detektiv, spoléhá na kontroly, které si dělá sám podnik.
Je úplně v pořádku, že Sarbanes-Oxley klade na vnitřní kontroly větší důraz a že vyžaduje, aby se pod zprávu podepsal i vrcholový management. Podobně to je ošetřeno i v nové evropské legislativě, která začne platit po implementaci schválené verze jednotlivými národními legislativami. Teď mají evropské země dva roky na to, aby daly svou legislativu do souladu s novou směrnicí.
Podíleli jste se nějak na přípravě evropské direktivy? Pokud ano, bylo to za firmu, nebo za český stát?
Všechny velké auditorské firmy do toho dávaly své připomínky, ale ne za ČR, ale za společnosti. Velká čtyřka měla pracovní skupiny v mnoha zemích. Bylo to globálně koordinováno.
Můžete v několika základních bodech říci, čím se evropská regulace liší od americké? Je evropská směrnice měkčí než americký zákon?
Neřekla bych měkčí. V obou regulacích jsou části, které jsou více zdůrazněné a části, které jsou řešeny mírněji nebo nejsou zahrnuty vůbec. Z pohledu praktického života podniků klade americká regulace větší detailní nároky na činnosti a odpovědnost managementu a na dokumentaci a testování kontrol, které jsou důležité pro správnost finančních výkazů. Evropská směrnice v oblasti vnitřních kontrol nejde tak daleko, ale je přísnější, pokud jde o nezávislost výborů pro audit a dalších dozorčích orgánů společností. Je také rozdíl v tom, na koho se zpřísněná regulace vztahuje. Zatímco v USA se jedná o společnosti kotované na amerických burzách, včetně těch zahraničních, evropská směrnice se vztahuje jen na společnosti se sídlem v Evropě, které jsou takzvanými "public interest entities". Do této definice spadají nejen společnosti obchodované na burzách, ale například i soukromě vlastněné banky nebo jiné společnosti, jejichž činnost má přímý dopad na veřejnost.
Nové pojetí auditu klade větší důraz na celkovou úroveň corporate governance. Jste zpět v ČR už 15 let a máte možnost sledovat podniky "zevnitř". Jak byste je hodnotila z hlediska corporate governance? Jde to k lepšímu?
Všechno je to o kvalitě managementu. Když tam jsou lidé, kteří vědí, co je potřeba, jsou podniky na velmi vysoké úrovni. Pak jsou tady podniky, které by třeba chtěly všechno dělat dobře, ale nevědí jak, protože management nemá potřebné vzdělání a praxi. A jsou tady i manažeři, kteří si s tím nelámou hlavu a dělají všechno to, co není přímo zakázáno. Ten divoký východ tady někde pořád ještě je.
Situace se ale zlepšuje a dnes je řada podniků, zejména těch větších, které už mají vnitřní kontroly daleko důslednější, než vyžaduje legislativa. Dělají to proto, aby zvýšily svou důvěryhodnost.
Když to trochu zjednodušíme, dá se říci, že problémy Enronu byly důsledkem nějakých přehnaných očekávání trhu, tlaku na management, aby vykazoval úspěch za každou cenu. V Americe je to běžný jev. Spěje to k něčemu podobnému i v Česku?
Dokud tady nebude fungující kapitálový trh, tak myslím, že k ničemu podobnému nedojde. V Česku není reakce trhu na výsledky podniků a na výnosy z akcií taková jako v USA. A těžko říci, do jaké míry a kdy se česká burza stane nástrojem získávání čerstvého kapitálu. Mám obavu, že nejprve musí proběhnout skutečná penzijní reforma a musejí vzniknout opravdoví institucionální investoři. Teprve pak začne hodně záležet na tom, jak se bude akciím dařit, protože na ziscích budou závislí penzisté.
Funkční kapitálový trh je jedním ze zájmů amerických podnikatelů všude, kde podnikají. Vy jste od ledna letošního roku prezidentkou Americké obchodní komory, která tlačí na kultivaci podnikatelského prostředí v Česku. Je kapitálový trh nebo penzijní reforma oblastí vašeho zájmu?
Ano, v rámci sekce legislativních reforem se věnujeme i legislativě kapitálového trhu. V této oblasti je ale naší hlavní prioritou to, aby kapitálový trh fungoval jako zdroj financí pro rostoucí střední podniky. To však není směr, kam by se trh dnes ubíral. A to je škoda, protože tento nedostatek primárních emisí akcií přináší podnikům riziko vyššího zadlužení než v západní Evropě. To jistě snižuje českou konkurenceschopnost.
Ale pokud jde o legislativu, musím říci, že největší prioritou pro nás byl a stále je zákon o úpadku.
Návrh úpadkového zákona je už v Parlamentu. Mimochodem, je právě schvalovaná verze přijatelná pro americké podnikatele?
Podle nás zákon o úpadku v té podobě, ve které je v Poslanecké sněmovně, představuje standardní moderní insolvenční normu, která přináší lepší rovnováhu mezi práva a povinnosti věřitelů, dlužníků, správců a soudců. Spolupráci ve sněmovně na reformě zákona o úpadku vnímáme jako velmi pozitivní signál. Doufáme, že zákon může být schválen ještě před volbami. Nicméně nový zákon je pouze prvním krokem. Poté se soudci musí chtít tento nový zákon naučit a také ho jednotně implementovat. Jak jsme viděli u zápisů do obchodního rejstříku, soudy bývají vůči změnám velmi rezistentní.
Jaké jsou tedy teď priority Americké obchodní komory?
Naše priority dělíme zejména do dvou oblastí, máme sekci legislativních reforem a sekci ekonomického rozvoje. V oblasti legislativních reforem kromě schválení zákona o úpadku a jeho jednotné implementace bychom rádi viděli dokončený nový obchodní zákoník a daňovou reformu.
Na oblast ekonomického rozvoje se zaměřujeme proto, že Česká republika má velký ekonomický potenciál a také fondy EU představují skvělou příležitost pro skok vpřed. Nejdůležitější je vynaložit prostředky na projekty, které mají všeobecný ekonomický dopad. Proto je důležitá koordinace národních, krajských a municipálních koncepcí a politik. Rozvoj bude také vyžadovat doplňující investice ze soukromého sektoru. Naším záměrem v této oblasti je proto spolupráce s veřejným sektorem a s firmami tak, aby byly uskutečněny projekty, které ČR přinesou více investic a ekonomický růst. Také se budeme snažit prosazovat spolupráci veřejného a soukromého sektoru v klíčových odvětvích.
Konkrétním příkladem může být naše práce v oblasti kongresové turistiky - věříme, že Praha by měla mít organizaci pro kongresovou turistiku, která bude schopna za Prahu soutěžit o pořádání kongresů s Budapeští, Vídní, i těch nejprestižnějších s Paříží či Londýnem. Snažíme se tento návrh obhajovat a pevně doufáme, že to primátor Bém prosadí jako prioritu.
Amerických investorů v poslední době do Česka moc nepřichází. Čím to je?
Důvodů je víc. K privatizaci toho moc nezbylo. Většina možných investic byla už realizována. A pokud jde o investice na zelené louce, konkurence okolních zemí je velká, například slovenská rovná daň vypadá skvěle. Česká pracovní síla je sice kvalifikovaná, ale s Dálným východem může jen těžko konkurovat.
Česká republika se musí zaměřit na takový druh investic, pro který jsou rozhodující náklady na vysokoškolsky vzdělanou pracovní sílu, existence moderního právního systému a jeho předvídatelnost a také minimum byrokratických překážek. Aby bylo Česko více úspěšné v soutěži o investice tohoto typu, musí se srovnávat s Anglií, ne s Rumunskem. Americké investice se pak zvýší úměrně české konkurenceschopnosti v rámci EU.
Znamená to tedy, že podmínky v Česku nejsou pro americké investory vyhovující? Co smlouva o ochraně investic?
Hovoříme-li o legislativních podmínkách, někdy může být vymáhání práva větší překážkou než zákon samotný. V současné době jsou investoři znepokojeni různým nebo zkresleným vynucováním existující legislativy a pomalým a nepředvídatelným soudním systémem.
Smlouva o ochraně investic je nutná jako poslední řešení pro investory a jako právní záruka jak Spojených států, tak ČR, že každá země bude s investory zacházet spravedlivě. Pokud by smlouvu jedna ze zemí zrušila, investoři to budou vnímat jako znamení, že ta která země se obává, že tuto záruku nemůže naplnit.
Americké firmy si ve světě často stěžují na nedostatečnou ochranu duševního vlastnictví. Jak je to v Česku?
Česká republika jako členská země EU implementovala do národního právního řádu příslušné direktivy, které upravují ochranu duševního vlastnictví. V tomto ohledu bych považovala míru ochrany v ČR za standardní a odpovídající úrovni ostatních členských zemí.
Problémem může být opět spíše vynucení práva než samotné zákony. Neschopnost prosadit práva duševního vlastnictví rychle a s jistotou odrazuje právě ten typ investic, na které by se Česká republika měla zaměřovat. Například nedostatečná ochrana patentů snižuje množství klinického výzkumu, který je veden v Česku. Další oblastí, na kterou je nutné se zaměřit, jsou vlastnická práva na výzkum, který společně provádí univerzity s firmami.
Jako partnerka E & Y se specializujete na řízení rizik. Ve vašem pojetí je to spíše o procesech uvnitř firmy, o již zmíněném corporate governance. Na posledním ekonomickém fóru v Davosu byla v souvislosti s řízením rizik řeč spíš o terorismu, o globálních katastrofách, nebo o závislosti lidstva na informačních technologiích. Odrážejí se i tyto hrozby v nových pravidlech pro chod podniků?
Globalizace a všechno, co s tím přichází, včetně dopadů přírodních katastrof, terorismu, chřipkových pandemií a podobně samozřejmě nutí firmy přemýšlet i o těchto rizicích a způsobech, jak se na ně připravit. Jsou známy příklady globálních společností, které již dnes vytvářejí speciální projektové týmy zaměřené právě na přípravu svých firem na tyto rizikové situace. Osobně si myslím, že tento proces je nevyhnutelný - je třeba se připravit.
Kromě těchto "nových" rizik a rizik z oblasti corporate governance nesmíme ale zapomínat ani na standardní podnikatelská rizika, kterým firmy čelí, včetně rizik finančních a operačních.
Pozorujete v Česku nějaké změny v přístupu firem k rizikům?
Pozitivním trendem je, že se vedení firem o rizika, jimž čelí, vůbec zajímají. Čím dál víc jich má snahu svá rizika zmapovat a pak ohodnotit. Ubývá naštěstí firem řízených kaskadéry, kteří slovo riziko neznají. Tohle byl dřív častý obrázek: západní firma zvažovala nějaký projekt, po důkladném due diligence od něj upustila - a deal nakonec udělali nějací místní kovbojové pracující metodami divokého východu.
Dá se tedy říci, že se nemění risk management jako takový, ale roste kvalita managementu firem, a s tím roste i význam risk managementu.
Co je to kvalita managementu a co ji víc určuje: osobnostní předpoklady doplněné třeba praxí? Nebo kvalita vzdělání?
Samozřejmě obojí. Kvalitní vzdělání je podle mě určitě velkou výhodou. Ale osobnostní předpoklady doplněné praxí hrají klíčovou roli.
Řekla jste, že největším trendem v oblasti řízení rizik je, že firmy věnují větší pozornost jejich identifikaci a hodnocení. Ale mění se nějak způsoby, jak se zjištěnými riziky naložit?
V první řadě se vedení musí rozhodnout, která rizika a do jaké míry chce a může přesunout na někoho jiného a se kterými riziky je společnost ochotna a schopna se vypořádat v rámci své činnosti. Tato úvaha je klíčová a souvisí s celkovou podnikatelskou strategií společnosti. Například výrobní firma může přesunout kurzové riziko na odběratele, pokud je schopna s nimi domluvit pohyblivé ceny závislé na změnách kurzů měny, za kterou nakupuje materiál. Dále se společnost může rozhodnout, že bude limitovat kre- ditní riziko použitím faktoringové společnosti, riziko dopadů živelní katastrofy standardním pojištěním, riziko přerušení provozu IT systému dobrou smlouvou s dodavatelem a komoditní riziko prostřednictvím zajištění.
Stejně zůstává celá škála rizik, například riziko ztráty klíčového zákazníka nebo zaměstnance, které společnost plně akceptuje.
Magdalena Součková (44) odešla z bývalého Československa a v USA vystudovala ekonomii a management. Kariéru zahájila v poradenské společnosti Arthur Andersen v Bostonu. Po roce 1989 se vrátila do Prahy a založila pobočku Arthur Andersen, kterou v roce 2002 začlenila do mezinárodní sítě Ernst & Young. Nyní zastává funkci vedoucího partnera divize řízení rizik pro oblast střední Evropy. V lednu 2006 byla M. Součková jmenována prezidentkou Americké obchodní komory v ČR.
Hovoří česky a anglicky. Má desetiletou dceru.
Zdroj: týdeník EKONOM
|
;)
• 
